Já a můj táta – Nammův příběh usmíření

Žiju svůj život tak, že následuji vnitřní impulzy, které vycházejí z hloubky. Za ty roky už je umím rozpoznat. Mnohokrát mě dovedly do situací, které rozhodně nebyly snadné, ale přinesly obrovské učení a růst. V sobotu ráno při meditaci se jeden takový ozval. Naplnil mě vzrušením a taky celkem rozrušil. Bylo to jasné vnuknutí, že přišel čas, abych sdílel příběh usmíření s mým tátou. Kdoví, jaký to má širší význam. Je to příběh jednoho z největších vítězství v tomto životě. Tati, jestli tohle budeš číst, čti prosím až do konce. Jak uvidíš, není to žádná kritika ani obviňování.

Situace v naší rodině byla náročná – hodně napětí – a tak si táta ulevoval alkoholem. Byl psychicky křehký – sám zažil se svým tátou hodně tvrdý věci. Někdy ho potom ovládnul vztek, který ventiloval na mně. Nejednou mě jako malýho kluka poměrně nevybíravě fyzicky napadl a slovně často ponižoval. Přirozeně jsem se schovával k mámě a přijal její náhled na situaci. Celé svoje dětství jsem měl z táty strach…až jsem se dostal do puberty a jednoho dne se mu prvně fyzicky postavil.

Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo čtrnáct. Byly to nadmíru dramatické roky – stalo se hodně bolavých a matoucích věcí. V té době jsem tátu nemohl vystát. V jeho přítomnosti jsem zažíval odpor tak silný, že se mi chtělo zvracet. On situaci nechápal. Vždycky říkal, že byl lepší než jeho táta, což opravdu byl. Měl proto dojem, že ho bezdůvodně vyháníme a to celé mě prostě trhalo na kusy.

Naposledy před roky odloučení jsem ho viděl, když mi bylo šestnáct. Tehdy se mě celou noc ptal, proč jsme ho nechtěli. Nebyl jsem schopný se otevřít.

Na vysoké škole jsem hodně pil a mnohokrát potom seděl v noci někde na chodníku a ke svému úžasu po něm znovu a znovu brečel. Dostával jsem se do kontaktu s místem, které vždycky toužilo po jeho lásce.

Později na cestách po Asii jsem začal chápat, že ten vztah potřebuji narovnat. Život je úžasně inteligentní a tak mě jeden z velmi hlubokých impulzů zavedl do džungle v jižní Kambodži. Pracoval jsem tam s britem Jonathanem v ekoturistickém jungle campu, který jsem spoluvlastnil. Téměř nic jsem si tehdy ze svého dětství nepamatoval – vše bylo schované. A tak mě život začal probouzet. Jonty fungoval podobně jako můj táta – uklidňoval se Valiem, další dny byl podrážděný a útočný a já znovu a znovu nacházel sám sebe ve stavu hlubokého šoku. Při každodenním ručním kotvení lodě v dvoumetrových vlnách to umělo vytvořit intenzivní chvilky. Snažil jsem se ovládat svůj strach, ale šlo to velmi pomalu. Ten strach ovládal mě a tak jsem opakoval chyby, což Jontyho dohánělo k šílenství. V tomhle začarovaném kruhu jsme strávili měsíce. Připravilo mě to na setkání s prvním mistrem Garudou v horách severního Thajska, který mi ukázal jiný způsob jak se strachem pracovat.

Dál jsem cestoval po světě – bez peněz a bez zodpovědnosti. V komunitě Beneficio ve Španělsku jsem jednou večer mluvil s Nityanandou. Nityanada byl starší muž. Byl rozvedený, žil mimo společnost a vyprávěl, jak mu chybí jeho synové a jak moc si přeje, aby se s nimi jednou znovu setkal. Cítil jsem jeho lásku k nim a v tu chvíli mi to došlo. Pochopil jsem, že každá mince má dvě strany. Táta nikdy nebyl ten černý a máma ta bílá. Ucítil jsem, že musím slyšet tátovu polovinu příběhu. Potřeboval jsem se s ním po osmi letech potkat a mluvit o věcech jinak. V mojí rodině to nechápali, ale na tom mi příliš nezáleželo.

Za ty roky sebepoznávací práce se moje zloba na něj rozpouštěla. Potkal jsem se s ním u jeho matky, když jsem se po více než dvou letech vrátil z cest. Za celou dobu se mi nepodíval do očí. Když mě vezl na vlak, těsně před koncem toho setkání jsem se zhluboka nadechl a řekl mu, že chci mluvit o tom, co bylo. Chci slyšet jeho pohled. Vybouchl, nasedl do auta a odjel. Bylo mi jasné, že z toho, co se stalo kdysi dávno, jsme byli zranění všichni. Ve vlaku do Prahy mi zavolal – byl to krátký hovor – omluvil se a řekl, že taky chce o věcech mluvit a že mě má rád. Bylo to pro mě krásný. Odměna za odvahu.

Za pár dní potom jsem odjel do Holandska na ceremonii s Ayahuaskou. Byla to ta nejsilnější v mém životě. Měl jsem dojem, že jsem se dotkl samotného dna možného utrpení a odrazil se vzhůru. Ten obřad mi změnil život. Později jsem strávil dva dny v Amsterdamu a když jsem se s batohem na zádech chystal opustit svůj pokoj, zastavil mě obraz tibetského šamana visící na zdi. Nemohl jsem odejít.

Držel jsem v ruce mobil a s překvapením začal psát tátovi. V tu chvíli jsem uviděl, že jsem připravený staré křivdy překročit úplně. Byl to takový krátký vnitřní zápas. Pochopil jsem, že ze mě táta svojí výchovou udělal velmi silného člověka. Pochopil jsem, že přišel čas mu prostě poděkovat ať byly věci jakkoliv. A tak jsem skočil a poděkoval…

Od té doby k němu cítím v srdci lásku. Když jsme se viděli znovu, byl to jiný člověk. Začali jsme si rozumět a občas se setkáváme.

Dnes vím, že vše je možné překročit. Svoboda není omezená ničím a stejně tak odpuštění nezná hranic. Na cestě ke štěstí je usmíření s rodiči naprostá nutnost. Je to o rozhodnutí pustit se starých křivd zakořeněných v roli oběti a najít způsob jak. Doporučuji o to usilovat.

Kéž je tento příběh inspirací, která dodává sílu všem, kteří cítí volání po usmíření. Modlím se tímto za všechny, kteří do ohně usmíření najdou odvahu skočit.

Father and son

Kushi Lenka Marie a Jan Nammo
Jsme manželé, kteří za posledních více než třináct let hluboce nahlédli do vlastního nitra a proměnili tím své životy. Naším posláním je pomáhat ostatním v tom stejném - objevit zdroje naplnění, radosti, síly a lásky.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.