Integrace ponížení

Na cestě každého z nás čeká jeden zásadní a poměrně náročný moment, s nímž se v naší práci setkáváme často a který se týká ochoty nahlédnout hloubku vnitřního ponížení nebo můžete říci méněcennosti a tendencí, které okolo něj vyvstávají.

Tento článek píšu, protože vím, že některým z Vás pomůže objasnit otazníky ohledně Vašeho vlastního prožívání a vztahování se či prožívání a vztahování se Vašich blízkých.

Ještě než však začnu, chci napsat toto. Následující slova rozhodně nemají být pojata jako kritika.

Pokud se v článku jakýmkoliv způsobem najdete, je to dobré a může to být použito čistě jako nástroj citlivého sebezkoumání nikoliv důvod k sebetrestání.

VŠICHNI v sobě nějakým způsobem neseme prostory ponížení a nehodnoty. VŠICHNI v sobě můžeme najít variace tendencí, které budu níže zmiňovat. Pokud ve Vás během čtení vyvstanou nepříjemné stavy, uvolněte se v nich. Dýchejte do nich. Dovolte jim být a uvědomte si, že jde o sen, z něhož je možné se probudit.

Ponížení stojí za všemi projevy falešné síly, za všemi projevy falešného sebevědomí a je až neuvěřitelné jak jsou lidé ochotní se bránit, když na něj poukážete.

Nejednou jsme se setkali s člověkem, který nebyl přes své neuznané/nepoznané ponížení schopen se jakkoliv otevřít a přestože si přišel pro podporu, začal s námi bojovat.

A přece je to velmi pochopitelné.

Otevřeně pocítit hlubiny ponížení je totiž extrémně nepříjemné. Dobře to znám. V mém životě byly časy, kdy jsem ho cítil denodenně. Každý den to byly hodiny mentálního dialogu o mojí bezcennosti provázené temným emocionálním prožíváním. Velmi jsem tomu snu tehdy věřil a trvalo dlouho, než se rozpustil.

Kdysi dávno když jsem byl ještě velmi nadutý ve své duchovní aroganci – což byla právě ona odvrácená strana mého ponížení – mi jeden učitel řekl: “Nammo, ještě hodně bolesti bude potřeba.“ Mávl jsem nad ním tehdy povýšeně rukou, ale s odstupem let mohu jedině potvrdit, že měl pravdu. Opravdu hodně bolesti bylo potřeba.

Bolest rozpouští pýchu lidské mysli. Bolest otevírá dvířka, aby světlo vědomí mohlo vstoupit do míst, která jsme dříve zuby nehty bránili.

Je fascinující jak lidé, kteří neintegrovali toto ponížení, nutkavě vyhledávají tzv. rovnost. Vyžadují naplnění svých představ o rovnosti dokonce i po průvodcích a nejednou očividně negují skutečnost, že jsou to přece oni, kdo si přichází pro podporu k někomu, kdo stojí na cestě o kus dále.

Někdy se lidé s nenahlédnutým schématem ponížení/špatnosti snaží druhé zatáhnout do svých dramat, aby nemuseli být konfrontováni se skutečností, že někdo druhý se cítí dobře nebo je úspěšný atd., což se obzvlášť děje v blízkých vztazích.

Pokud na jejich dramata očividně nekývete, často vyčítají nezájem a nedostatek pochopení, což je mnohdy tah, který Vás konečně dostane tam, kde Vás chtějí mít. Konečně jste také „ti špatní“ a jste v tom s nimi.

Takoví lidé hluboce pochybují, že druzí se opravdu mají dobře. Možná by Vás překvapilo (možná také ne) kolik lidí nám nevěří, že jsme šťastní. Jsou přesvědčení, že přeháníme, předvádíme se nebo dokonce lžeme. Proč? Protože potom nemusí nahlédnout vlastní domnělou bezcennost/špatnost.

Především muži s touto strukturou mohou být posedlí udržením si pozice moci. Pokud jsou mentálně silní, budou druhé chytat do svých argumentačních kliček, aby to byli vždy oni, kdo stojí v pozici toho, kdo je „v pořádku“. Rychle zhodnotit a zavrhnout druhého je zdánlivě efektivní způsob jak zůstat „v bezpečí“.

Nedávno jsme prošli párovým sezením, které bylo v tomto ohledu doslova fascinující. Vidíme mnoho žen, které jsou lapené do mentálních polí tohoto typu mužů a dokud se velmi pevně nepostaví do své pravdy, není cesty ven.

Když průvodce polechtá v druhém tato místa, vznikají situace opravdu na ostří nože.

Někdy totiž není snadné rozlišit, kdo je připravený vidět a kdo ještě není. Máme za sebou nejednu zkušenost, kdy se proti nám obrátil hněv člověka, který připravený nebyl. Předstíraná síla je některým stále ještě milejší než prvotní diskomfort prožitku ponížení, který se pod ní skrývá, a jak jsem napsal, jsou zcela ochotni tuto pozici bránit.

Když takového klienta vezmete – lépe řečeno Život vytvoří příležitost – do hloubky jeho zranitelnosti/zraněnosti, bude situaci vnímat jako ponižující. Pokud si nebude schopen v tu chvíli uvědomit, že jde o JEHO ponížení/méněcennost, která byla aktivována, bude zákonitě přesvědčený, že ho něčím ponižujete Vy.

A to něco může být cokoliv. Nepředstavujte si žádné velké věci. Může to být například odstup od jeho dramatu – s čímž máme čerstvou zkušenost – způsob jakým mluvíte atd. V tu chvíli Vám může být vyčteno cokoliv.

Uvěříte tomu nebo vidíte dostatečně hluboko, abyste zůstali u sebe?

Je velmi pravděpodobné, že takové situace oboustranně znáte ze svých partnerských vztahů, protože tam je mužsko-ženské kolektivní ponížení aktivováno opravdu mocně.

Opakovaně říkáme, že „ňufat“ se s vnitřní strukturou oběti druhých jim nijak neprospívá.

Druhému nepomůžete, pokud kývete na jeho opakující se stížnosti a sami si nalháváte, že to je láska a soucit.

Pokud ovšem Váš blízký nebo klient upřímně pláče, protože se odhodlaně otevírá hlubinám lidských zranění, buďte s ním a buďte jemní. To je láska a soucit. Upřímnost druhého se Vás vždy dotkne.

Sebelítost to je ovšem jiná. Sebelítost je zasmrádlý domeček vlastní pasivity, který pouze vypadá jako opravdová bolest. Pokud jste citliví a ve své upřímnosti odvážní, ten rozdíl poznáte.

Proto jsme někdy laskaví a jemní a někdy poměrně ostří.

Slzy člověka, který je ve své pozici oběti stále ještě celkem spokojený, mají úplně jinou vůni než slzy odhodlaných, kteří se konečně propadají do vlastních hlubin.

Dobrý průvodce toto dokáže rozpoznat a musí být připraven, že Ti, kteří připravení nejsou, ho zcela jistě obviní z nedostatku soucitu, jemnosti, laskavosti a jiných.

Dobrý průvodce, který míří do větších hloubek než je čistě jen psychologická struktura, nemůže pojmout zraněnost druhého za konečnou realitu. Jak bychom mohli, když zároveň vidíme nezničitelné světlo těch, kteří přicházejí? Můžeme se jen tak dívat jak sebelítostivě pláčou, když vidíme jejich sílu uvězněnou ve zlém snu „malosti“?

Někdy ano, protože jasně víme, že ještě není čas. Takovému člověku však nebudeme dobrými průvodci a proto ho často pošleme jinam.

Když však pocítíme potenciál posunu, jsme upřímní, otevřeně sdílíme a síla a průraznost tohoto sdílení mohou v čase sílit. Tanec začíná. Naše sdílení má kořeny v Lásce, přestože může být ostré jako nůž. Ne každý ovšem dokáže tuto Lásku vnímat.

Vnitřní oběť nerada slyší o ostrém meči Lásky.

Vnitřní oběť si představuje, že s ní má být určitým způsobem nakládáno. Má jasnou představu o tom, jak vypadá podpora a pokud tato představa není naplněna, ukáže se její skrytý hněv. Z chudinek, které si stěžovaly na neschopnost se projevit, se potom rázem stávají zuřivé saně.

Ano, vnitřní oběť je vždy skrytě pyšná. Nechce se podívat na vlastní ponížení, protože tam je její konec. A tam je zároveň svoboda pro člověka, který prožil životy ve ztotožnění s ní.

Každý moment, kdy Vaše ponížení vystoupá do vědomí, je proto možnost.

Když budete bdělí, můžete si ten nepříjemný stav uvědomit a jednoduše v něm zůstat. Můžete se do něj dokonce prohloubit. Můžete ho zkoumat. Můžete v něm hořet.

Ponížení je pouze stav.

Je to směs určitého typu repetitivních myšlenek, určitých emocionálních vjemů a fyzických projevů. Zlý sen, kterému jste velmi dlouho věřili. Ve Vaší ochotě ho vnímat/zkoumat se rozpouští Vaše tvrdost, zarputilost, dominance – všechny projevy nafouklého ega.

Snadná cesta to věru není. Kdyby byla, bylo by v tomto světě více opravdového štěstí a nebylo by tolik učitelů, kteří vedou druhé a sami jsou ztracení ve vlastním velikášství.

Hořet v hloubce vlastní méněcennosti je medicína pro odhodlané.

Jak jsem už napsal, byly doby, kdy jsem zoufale plakal v přesvědčení, že to nikdy neskončí. Byla to tmavá díra absence důstojnosti, která mi připadala jako absolutní pošlapání. Prožitek člověka zbaveného práv a svobody. Obraz hluboké degradace lidské bytosti. Samotné dno lidství.

V naší práci vidím, že druzí často nechápou hloubku kolektivních zkušeností, které zažívají v těchto životech. Jen se podívejte do historie. Koncentrační tábory jsou jen jednou z připomínek toho, kam až zašla degradace lidství.

Tuto a jiné zkušenosti v sobě všichni neseme už jen proto, že jsme lidé sdílející jedno vědomí.

Dnes, když píšu tato slova si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem ten pocit zaregistroval a tak se modlím: „Kéž jsou tato slova nadějí pro Vás, kteří jdete takovou cestou, přestože si možná myslíte, že jste si ji ani nevybrali.“

Věnujte se smysluplné meditační praxi, recitacím manter, modlete se k Existenci, vyhledejte mistra, který tímto ohněm prošel. To jsou některá moje doporučení.

Přijde den, kdy uvidíte věci jinak, to mi věřte.

Rozpuštění ponížení/méněcennosti je osvobození. Je to znovuzrození do autentické sebedůvěry – sebevědomé pokory – kterou tento svět potřebuje jako sůl.

S Láskou Jan Nammo…

Kushi Lenka Marie a Jan Nammo
Jsme manželé, kteří za posledních více než třináct let hluboce nahlédli do vlastního nitra a proměnili tím své životy. Naším posláním je pomáhat ostatním v tom stejném - objevit zdroje naplnění, radosti, síly a lásky.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.